TGIF: Oblivion, Morrowind a další podobné kousky
Ve chvíli psaní tohoto textu je remake Oblivionu pořád ještě oficiálně neexistující, byť je asi už docela jasné, že nejde o plané spekulace a že to nejspíš opravdu bude. Prý každým dnem. Já bych za sebe bral raději remake Morrowindu, to je můj nejoblíbenější TES, a tak dnes udělám trochu odbočku a nejdřív zavzpomínám na Morrowind. A až potom se mrkneme na kousky, které byste si mohli (měli!) zahrát, pokud vás baví možná pořád aktuální staronový Oblivion a vy byste chtěli něco podobného. Byť některé z níže jmenovaných nejsou Oblivionu moc podobné, nějaké ty styčné plochy se vždycky najdou. Tak jdeme na to!
Série The Elder Scrolls je bezpochyby jedním z pilířů žánru RPG. Skyrim dodnes udivuje svou monumentálností a přístupností, Oblivion zase okouzlil svým malebným Cyrodiilem a na svou dobu revolučním systémem umělé inteligence. Přesto v mém srdci oldschool hráče zaujímá zcela zvláštní místo jejich předchůdce – Morrowind. Za mě je to vzpomínka na svět tak cizí, tak svébytný a tak pohlcující, že jeho kouzlo nevyprchalo ani po všech těch letech.
První kroky v Seyda Neen, kdy vás jako čerstvě propuštěného vězně osloví Jiub, jsou jen začátkem. Svět Vvardenfellu nepůsobil jako typická a zaměnitelná fantasy krajina (to byl problém spíše Oblivionu…). Místo zelených lesů a hor vás přivítaly obří houby Telvanni, popelavé pustiny, podivná architektura měst jako Vivec či Ald'ruhn a všudypřítomný pocit, že jste tu cizincem, „outlanderem“. Právě tato jinakost, ta exotika sopečného ostrova obývaného temnými elfy Dunmery s jejich komplexní kulturou, politikou tří Velkých rodů (Hlaalu, Redoran, Telvanni) a uctíváním živoucích bohů Tribunálu, mě uchvátila mnohem víc než relativně tradičnější prostředí Cyrodiilu či Skyrimu.
Morrowind si vás taky ani trochu nevodil za ručičku. Zapomeňte na kompas ukazující přesně k cíli nebo na mapu s vyznačenými body zájmu. Zde jste dostali pouze slovní popis cesty ve svém deníku („jdi na jih podél řeky, za druhým mostem odboč na východ k podivně tvarované skále…“) a museli jste se spolehnout na vlastní orientační smysl, cedule u cest a občasnou radu od kolemjdoucích. Tento přístup, dnes možná vnímaný jako nepohodlný či příliš hardcore, tehdy nesmírně přispíval k pocitu objevování a skutečného ponoření do světa. Každý nalezený dungeon, každá zapomenutá svatyně byla odměnou za vaši vlastní píli.
A když už mluvíme o píli, kdo by si nevzpomněl na specifický systém vylepšování dovedností? Ano, přiznávám bez mučení, strávil jsem neúměrně mnoho času poskakováním jako kamzík, abych si vylepšil Akrobacii, nebo plížením za zády stráží či obyčejných obyvatel měst pro zvýšení Plížení. Nebylo to možná nejelegantnější řešení, ale mělo své kouzlo a dávalo pocit, že své schopnosti skutečně trénujete aktivitou.
Pamatuju si taky na dlouhé hodiny strávené pod hladinou moře u pobřeží Azury nebo v jiných vodních lokacích, kde jsem se potápěl pro perly ukryté v obřích škeblích. Nebylo to vždy efektivní z hlediska postupu hrou, ale bylo to svým způsobem relaxační a zároveň napínavé – nikdy jste nevěděli, jestli nenarazíte na nějakou dravou rybu nebo něco jiného. Právě tyto drobné, téměř meditativní činnosti dotvářely atmosféru a umožňovaly mi jen tak „být“ ve světě Vvardenfellu.
Dungeony v Morrowindu měly také svůj unikátní charakter. Často byly komplexní, členité, plné skrytých průchodů a někdy i frustrující svou nepřehledností. Ať už šlo o prastaré dunmerské hrobky plné duchů předků, daedrické svatyně s pokroucenou architekturou nebo pašerácké jeskyně, vždy působily jako organická součást světa, ne jen jako generické lokace k vyčištění. Měly svou historii a tajemství.
Samotný hlavní příběh, točící se kolem proroctví Nerevarina, hrozby Dagoth Ura a složitého vztahu s Tribunálem, byl epický a plný zvratů. Stejně tak poutavé byly i linie jednotlivých frakcí, ať už jste se přidali k Cechu bojovníků, mágů, zlodějů, nebo k jednomu ze zmíněných Velkých rodů. Volby měly často nejednoznačné důsledky a svět nebyl černobílý. Postavy jako Caius Cosades, váš první mentor, excentrický prastarý mág Divayth Fyr s jeho ženskými klony, nebo záhadný Vivec, byli zapamatovatelní a dodávali světu hloubku.
A co teprve ty knihy! Morrowind byl doslova prošpikován hromadou knih, od historických pojednání přes náboženské texty (jako enigmatických '36 lekcí Viveca') až po beletrii (včetně nesmrtelné 'Smyslné argoniánské služky'). Čtení knih nebylo jen kratochvílí, ale klíčem k pochopení komplexního lore, historie a kultury Dunmerů. Svět tak působil neuvěřitelně propracovaně a živě.
Nelze opomenout ani hudební doprovod. Hlavní motiv od Jeremyho Soulea je ikonický dodnes, ale i ostatní skladby dokreslovaly atmosféru jednotlivých lokací naprosto dokonale. Hudba vás vítala v chrámech, napínala v dungeonech a uklidňovala při průzkumu divočiny. Byla nedílnou součástí zážitku.
Samozřejmě, Morrowind nebyl bez chyb. Soubojový systém založený na hodu kostkou byl občas frustrující (mácháte mečem přímo do nepřítele, ale hra vyhodnotí, že jste minuli, to mě vytáčelo do běla). Grafika dnes působí zastarale a hra obsahovala i nemálo bugů. Ale v kontextu roku 2002 to byl titul neuvěřitelně ambiciózní, rozsáhlý a odvážný ve své jinakosti. Nabízel svobodu a hloubku, jaká tehdy neměla obdoby.
Oblivion přinesl uhlazenější herní mechaniky a živější NPC, Skyrim ohromil vizuálním zpracováním a ještě větší přístupností. Obě jsou to skvělé hry, které posunuly sérii dál. Ale Morrowind pro mě zůstává tím nejvýjimečnějším dílem. Jeho nesmlouvavý, cizí svět, důraz na průzkum a čtení, unikátní atmosféra a pocit skutečného dobrodružství v neznámé zemi zanechaly stopu, kterou pozdější díly, přes všechny své kvality, nedokázaly zcela překonat.
Není to tedy jen slepá nostalgie. Je to uznání jedinečné vize a odvahy tvůrců stvořit svět tak odlišný a pohlcující. Pokud jste Morrowind nikdy nehráli, možná mu dejte šanci. A pokud ano, možná je čas oprášit staré uložené pozice a znovu se na chvíli stát Nerevarinem v podivuhodné zemi Vvardenfell. Ten pocit, když poprvé vystoupíte ze silt stridera v Balmóře, za to pořád stojí.
A teď už vzhůru do spíše novějších kousků, které mohou (ale taky nemusí) být v lecčem podobné Oblivionu a vy byste si je rozhodně měli zahrát:
